Sobre

Origami, ¡estreno mundial! (en checo)


Světová premiéra 13. a 14. května 2010 v Divadle Ungelt

Přeložila: Eva Hlávková
Režie: Carlos Be

Klaudie: Vilma Cibulková
Aldo: Pavel Batěk
Dora: Helena Dvořáková
Lenzo: Vojtěch Kotek

Výprava: Jan Písařík
Kostýmy: Alena Schäferová
Asistenti režie: Marie Krbová a Petr Gojda
Zvukové efekty: Fran Arráez

Zvuk a světla: Michal Brodec, Tomáš Dvořan a David Zelinka

*   *   *

Carlos Be se narodil v prosluněném přímořském letovisku Vilanova i la Geltrú nedaleko Barcelony v roce 1974. Rok před dokončením univerzitních studií medicíny a chirurgie se rozhodl opustit tuto dráhu a věnovat se naplno divadlu a literatuře.

Z jeho díla čítajícího více než dvacítku titulů připomeňme hry Pilčikova bedna (La caja Pilčik, Premio Serantes de Teatro 2008), Prší krávy (Llueven vacas, 2008), Čekanky (Achicorias, 2008), Origami (Premio Born de Teatro 2006), Neobyčejná smrt Ulriky M. (La extraordinaria muerte de Ulrike M., finalista Premio Casa de América – Současná scéna nové dramatiky 2005), Nepřátelé (Enemigos, podle Čechovovy povídky, 2004) a Noel Road 25: a genius like us (Premio Caja de España de Teatro 2001). I přes své mládí je dnes ve své rodné zemi slavnou divadelní osobností. Spolu se svým souborem The Zombie Company v barcelonském divadle Sala Beckett zkoumá výrazové možnosti současného divadla a (post)moderní dramatiky. Ve Španělsku je považován za nositele progresivních tendencí španělského divadelnictví.

Je měsíčním přispěvatelem španělského časopisu Artez zaměřeného na divadlo, ve kterém psal i o Divadle Ungelt. V současnosti žije střídavě v Praze, Madridu a Barceloně.

V čem spatřuješ hlavní rozdíl mezi současným španělským a českým divadlem? Jsem toho názoru, že divadlo nemá národnost. Má vlastní území a tím pádem i vlastní obyvatele, ale ne národnost. To mi umožňuje tak fascinující setkání a nezapomenutelnou zkušenost, jakou zažívám právě v Divadle Ungelt. Ztotožňuji se se slovy Piny Bausch, která říká: „Moje práce má co dočinění s osobními city. Jsme spolu, smějeme se stejnému, pláčeme nad stejným. Jsme si navzájem blízko, přestože mluvíme jiným jazykem.“ Divadlo, jakožto umění, nezná hranic.

Cítíš se více autorem nebo režisérem? Mám-li rychle odpovědět, považuji se více za autora než režiséra, přestože se domnívám, že dané spojení není v žádném smyslu neslučitelné. Jako mnoho jiných dramatiků i já jsem začal režírovat své vlastní hry proto, aby se dostaly k publiku. Vzdálen jakékoli akademii učil jsem se řemeslo od různých režisérů, umělců spřízněných osobně i profesně, a učím se dál.

Co očekáváš od herce? Hledám v něm svého komplice. Komplice ke svěření tajemství, toho, co darujeme divákovi v nejkrásnější podobě, jaké budeme schopni. Komplice a tvůrce velkorysého ke svému umění. Když s takovým hercem můžeš jako autor a režisér počítat, můžeš se považovat za šťastného, na scéně budeš mít přítele.

Intimní prostor Divadla Ungelt Ti vyhovuje nebo Tě spíše omezuje? Divadlo Ungelt dovoluje předvést filigránskou práci emocí jako by se jednalo o duše viděné v protisvětle. Ano, Divadlo Ungelt mi vyhovuje.

*   *   *

Origami – tajemstvím opředená jevištní báseň o manipulaci, posedlosti, zlu, lásce a vášni je doposud nejúspěšnější hrou Carlose Be. V roce 2006 za ni získal prestižní Premi Born. A není divu – Carlos Be v ní spojuje ty nejlepší španělské dramatické tradice – poezii a senzitivnost Lorcových básnických dramat a krutost a absurdnost her Fernando Arrabala. Navíc v sobě nezapře vlivy svého nejslavnějšího katalánského „krajana“ Salvádora Dalího. Surrealismus přesně v duchu Sigmunda Freuda je v Origamech znát více než dost – a to nemusíme mít na mysli pouze téma Oidipova komplexu, ale vůbec celý dramatický styl, který je založen na průzkumu hlubinného podvědomí, hranic člověka a jeho ega.

Tato témata hercům logicky vytváří nebývalý prostor pro složitou, ale krásnou práci. Carlos Be na své herce klade sice velké nároky, a to nejen jako dramatik, ale i jako režisér, nabízí jim za to však neuvěřitelné výrazové možnosti. Je znát, že Be není dramatik-literát odtržený od jeviště, ale že je divadelník cítící situaci, jazyk i herectví. Ostatně své hry si – stejně jako v Ungeltu – režíruje nejraději sám. Nepočítáme-li scénické čtení Čekanek v produkci divadla Letí, jsou Origami v divadle Ungelt prvním scénickým uvedením hry Carlose Be na českém jevišti. Carlosovo dílo vysílá své velice aktuální poselství o všudypřítomném zlu a varuje nás před našimi běsy.

V úvodu dramatu zazní naléhavá replika – Aldo říká: „Copak člověk nemůže do mysli proniknout? Copak ji nemůže prolistovat? Copak to nedokáže?“. Otázky, které ve hře pokládá Aldo, by mohl stejně dobře vyslovit sám autor Carlos Be. „Zaplašit přízraky. Překonala jsem to tak, že jsem to pojmenovala... Vypověděla.“, říká Dora. Takto, skrze umění, plaší přízraky sobě a svým divákům i Carlos Be. Celým svým dílem se totiž snaží tyto zapeklitosti zodpovědět. Člověk se všemi svými vášněmi, tužbami, zoufalstvím i láskou je ústředním tématem jeho děl. Je pro něj zároveň hlubokou studnicí, jejíhož dna však nelze dosáhnout. Přesto věří, že je třeba se o to pokoušet. A tak ve svém celém díle citlivě a zároveň neúprosně listuje lidskou duší.

Origami, to jsou miliony příběhů. Origami, to je život sám. To jsou vrásky naší vlastní minulosti, brázdy přítomnosti, roviny budoucnosti.

Milan Hein

¿Quieres compartirlo?

0 Comentarios